Moderní monarchie jako záruka demokracie

pátek 8. leden 2010 10:30

Z dvacetisedmi členských zemí Evropské unie je sedm demokratických monarchií. Jsou to většinou země s tradičním monarchistickým systémem, který přirozeným historickým vývojem transformoval ze systému  absolutistické monarchie, se kterým si mnoho lidí pojem monarchie spojuje dodnes, přes většinou konstitučně monarchistické uspořádání státu v dnešní systém demokratické monarchie. Tento přirozený vývoj byl v Rakousko –Uhersku narušen tragickými událostmi první světové války a jejími důsledky, tehdejším zcela mimořádným postavením republikánské Francie v globálních velmocenských vztazích a vztahu českého odboje k ní jako rozhodující vítězné velmoci. Pokud bychom měli dnes v Česku uvažovat

Závažné problémy ve fungování současného republikánského systému v Česku

Každému, kdo sleduje vývoj na vnitropolitické scéně je jasné, že je cosi shnilého ve státě Českém. Táhne se to od jeho vzniku v roce 1918 a v současnosti jakoby to vrcholilo. Když už samotný předseda vlády, a jedné ze dvou nejsilnějších stran – ODS, pan Topolánek veřejně mluví o prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších pater státních a politických struktur je to skutečně na pováženou. Korupce, rozkrádání státního majetku a financí vytvořených z peněz občanů coby daňových poplatníků, dokonce grantů EU ( tzv. „třetí privatizace“), jsou na denním pořádku, jak může každý občan denně sledovat v informačních  médiích. V klientelistické demokracii vytvořené vládnoucími i parlamentními opozičními stranami se občan v řadě případů jen těžko dovolává spravedlnosti. Média sice přináší o celé řadě zlořádů informace, ale to je také vše, co mohou učinit. Vládnoucí i parlamentní opoziční strany ruku v ruce zametou případy pod koberec, nikdo není potrestán, vše totiž proběhlo dle zákonů, a aféry postupně upadají v zapomenutí překryty dalšími lumpárnami.

Demokracie jako taková přestala fungovat. Strany bez rozdílu zda jsou ve vládě či v parlamentní opozici kryjí jedna druhou. Napadnou se sice, pokud je to v daném okamžiku nutné, ale vrána vráně oči nevyklove. V klientelistické demokracii se na okrádání občanů,spolu se svými vybranými podnikatelskými lobby, podílejí rukou společnou a nerozdílnou.

Z doby působení ve vládě, ve funkcích ministrů vnitra ředitelů zpravodajských bezpečnostních složek a policie, mají sekretariáty vládnoucích stran dostatek kompromitujícího materiálu na své odpůrce. Načerpali jej v policejních a státobezpečnostních archivech a tak moc dobře vědí jeden na druhého co a jak, a proto mohou při volbě např. hlavy státu, či hlasování o zákonech terorizovat a vydírat poslance. Policie, bezpečnostní složky státu a další kontrolní orgány působí na základě politické zakázky momentálně vládnoucí strany podobně jako tomu bylo za komunistické totality a lze se nadít, že v případě vážnějších problémů či dokonce změny budou pracovníci bezpečnostních složek hozeni politiky přes palubu a obětováni davu jako se stalo StB.

Výsledkem toho všeho jsou zákony, které politikům a jejich vybraným podnikatelským lobby vyhovují a umožňují beztrestné olupování občanů, především středního stavu, tj. zaměstnanců i nevyvoleným podnikatelů, kteří vytváří svou prací skutečné hodnoty. Politici tomuto olupování poskytují za příslušný podíl na kořisti politické krytí ( viz markantní případ -Gross). Zbývá jen dostat se do vlády.

K tomu slouží zdánlivě demokratické volby, kterých se účastní jen třetina potenciálních voličů, protože zbývající dvě třetiny jsou politickým systémem zcela znechuceny a proto k volbám nechodí. Jakmile se strana dostane k moci, ovládne exekutivu, stane se vládní, koalice na tom mnoho nemění, má hlavní zájem podřídit si i zbývající moci. Zákonodárnou ( legislativu) a soudní ( justici a jurisdikci).

V Česku totiž stále přetrvává totalitní chápání vlády. Kdo ovládá exekutivu, vládu, má svého premiéra, má právo vládnout všem zbývajícím složkám moci legislativě ( zákonodárné moci) i jurisdikci či justici ( soudní moci a spravedlnosti). Někdy se to trochu komplikuje, ale v zásadě to, jak již bylo výše naznačeno, funguje o čemž svědčí  justiční i parlamentní skandály, které můžeme denně sledovat v médiích. Základní podmínka skutečné demokracie již od dob starého Montesquieu spočívá vedle demokratických voleb, totiž voleb, kterých se bez větších překážek mohou účastnit všechny politické subjekty, i na principu důsledného rozdělení moci ve státě na tři na sobě nezávislé složky, legislativu ( moc zákonodárnou), exekutivu ( výkonná moc vládní spravující stát podle zákonů vytvořených legislativou) a justici resp. jurisdikci ( spravedlnost resp. moc soudní řídící se při výkonu spravedlnosti pouze podle zákonů vytvořených legislativou a jejich duchem ( Espirt des Lois) a svědomím). Vládní i parlamentně opoziční strany, jejich politici, nedodržují v současném  Česku důsledně ani jednu ze základních podmínek skutečné demokracie.

Jak z toho ven

Je zřejmé, že česká politická scéna postrádá nadstranický, finančně, kariérně i mocensky zcela nezávislý orgán vybavený z ústavy kontrolními pravomocemi ve smyslu západní manažerské teorie, což znamená nejen zjistit, respektive odkrýt nedostatek politického systému, ale mít i patřičnou pravomoc jej regulovat, tedy sjednat operativně nápravu.

Takovou funkci by měl mít panovník. V demokratické společnosti nemůže vládnout, neboť v ní vládne demos – lid prostřednictvím volených zástupců, poslanců a vlády, která je výsledkem voleb. Může však kontrolovat, aby volení zástupci lidu, vláda a jí podřízený statní aparát nezneužívali svého výjimečného postavení ve svůj soukromý či skupinový prospěch.

Panovník

Hlavou demokratické monarchie západoevropského typu je dědičný panovník, který je personifikací státu. Dynastie a tím první panovník by měl být proto zvolen všelidovým referendem, čímž by byla naplněna stará podmínka „ Panovník z vůle lidu a milosti Boží“. Hlas lidu, hlas Boží.V českých podmínkách by jeho hlavním posláním, smyslem jeho funkce ve státní struktuře, měla být ochrana demokracie a spravedlnosti. Panovník defenzor demokracie a spravedlnosti dbající nad tím, aby všechny výše jmenované základní podmínky demokracie byly důsledně naplňovány.

Ale i panovník je jen člověk. Součástí monarchistické ústavy by měl být článek o impeachmentu. Stavěný samozřejmě tak, aby nemohl být zneužit některými politiky podle jejich libovůle, když jim panovník, tak říkajíc, šlápne na kuří oko.

Výbava panovníka pro výkon jeho poslání

Panovníkovi by měly být přímo podřízeny následující státní instituce: nejvyšší kontrolní úřad, útvar pro boj s organizovaným zločinem a korupcí, úřad veřejného ochránce lidských práv ( ombudsmana), hradní stráž.

Aby mohl panovník operativně sjednávat nápravu nedostatků zjištěných výše uvedenými orgány, jmenuje na základě doporučení příslušných orgánů justiční a jurisdikční samosprávy a odvolává nejvyššího státního zástupce, předsedu ústavního soudu a předsedu nejvyššího soudu. Tím se tito nejvyšší představitelé justice a moci soudní stávají nezávislými na politicích.

Panovník by měl být vybaven příslušným počtem rozhodujících hlasů, se kterým by mohl operativně řešit pouze patové situace při přijímání zákonů v obou komorách parlamentu. Jeden hlas je pravděpodobně nedostatečný, neboť jednoho či dva poslance či senátory mohou politici vydíráním a korupcí zmanipulovat. Ale u pěti hlasů už je to velmi riskantní, protože hrozí provalení. Ne nadarmo se v Česku říká „ udělejte na to komisi, nejlépe jednočlennou, aby se to hned nerozkecalo“. Panovník by těmito hlasy mohl urychlit přijímání zákonů v patových, tedy zcela mimořádných případech, a tak by mohl významně kontrolovat činnost legislativy. Ze své pozice veřejného ochránce lidských práv by měl prosazovat, aby zákony byly v souladu s obecnými zásadami humanity, individuálními i kolektivními lidskými právy tak jak jsou koncipovány v orgánech Evropské unie a dalších mezinárodních organizacích tohoto zaměření. Proto by měl mít i právo iniciovat změnu českých zákonů, které neharmonizují s mezinárodními závazky Česka v této oblasti, respektive s “ aqui communitaire“ EU.

Kontrolu nad exekutivou, tedy vládou by měl vykonává tím, že by předsedal nejvyšší bezpečnostní radě státu ve které by pravidelně zasedali předseda vlády, ministři zahraničních věcí, obrany, vnitra a šéfové hlavních zpravodajských a státobezpečnostních služeb.

Koruna česká, monarchistická strana

Teoreticky vzato by o prosazení moderní demokratické monarchie západoevropského typu měla usilovat existující monarchistická strana Koruna česká. Je na ní, najede li k tomu dostatek odvahy a intelektuálního potenciálu. V současnosti neznamená pro vládní a parlamentně opoziční strany žádnou konkurenci, neboť se na otázky současné politiky zaměřuje zřídka. V současné neutěšené vnitropolitické situaci je to škoda, neboť občané hledají alternativu k marasmu stávající politické scény. Nikdo jim ji nenabízí. Kromě komunistů.

 

Václav Makrlík

Václav Makrlík

Václav Makrlík

Chci psát na politické a ekonomické téma, zamýšlet se nad možnostmi nápravy současné politické situace a eroze státních struktur.

Absolvent Vysoké školy ekonomické, působil v ekonomických, manažerských a diplomatických pozicích. Nyní v důchodu publicista a spisovatel, člen monarchistické strany Koruna Česká a Unie evropských federalistů.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora