Hospodářská unie bez politické?

sobota 17. červenec 2010 11:13

V poslední době jsou informační média zaplavována spoustou informací o tzv. finanční krizi, kterou prochází především vyspělé země západního světa - USA a Evropská unie. Informace jsou často koncipovány tak, že u příjemce  vyvolávají  velmi negativní dojem o vývoji západních ekonomik a příjemce se pak  oprávněně ptá po příčinách této krize.Vysvětlení, které se mu dostává je mnohdy velmi povrchní,  seskládané z dílčích jevových aspektů, které jen zřídka dávají nahlédnout do společensko-ekonomické podstaty problému.

Tímto textem, který ve zkrácené podobě tvořil hlavní myšlenku mého  příspěvku na  diskusním večeru nesoucím titul tohoto textu,  konaném 24.června v prostorách Zeleného salonku Kolowratského paláce senátu ČR,  pod patronací Unie evropských federalistů ČR a Evropského hnutí , za předsednictví místopředsedy Evropského parlamentu pana Libora Roučka , kde úvodní brilantní přednášku prezentoval významný český ekonom pan Petr Zahradník,   se chci pokusit objasnit společensko-ekonomické  příčiny toho co eufemisticky nazýváme finanční krizí.

Hypotéční krize v USA

Takto je často nazývána hospodářská  krize, která postihla USA. Její příčinou však nejsou hypotéky jako takové, tedy finanční nástroje. V oblasti hypotéčního úvěru  se jen projevila ve své poslední etapě hospodářská krize, která začala mnohem dříve,   a jejíž příčinou byla saturace poptávky po všech spotřebních statcích – automobilech, elektronice, oděvech, potravinách atd. Výroba, která ztratila odbyt musela být limitována, nebo zastavena. Dlužníci hypoték přišli o práci a neměli na splácení. Jejich nemovitosti byly prodány v exekucích často pod cenou, neboť banky a další věřitelé  potřebovali získat zpět  alespoň něco z úvěrů, které poskytli nejen v honbě za ziskem v dobách konjunktury, ale často i pod tlakem politiků, kteří potřebovali voliče  přesvědčit, že na dům má každý i když nemůže ručit ničím jiným, nežli svým zaměstnaneckým  platem a samozřejmě samotnou nemovitostí, na kterou si půjčuje.

Dluhová krize v Řecku 

Dalším druhem finanční krize je řecká dluhová krize. Zde v pozici dlužníka stojí stát. Politici v boji o voliče, podobně jako v USA, rozdávali ze státního rozpočtu. Levicoví  chudým – sociální výdaje,  platy a další výhody státním zaměstnancům, armádě atd. , pravicoví bohatým prostřednictvím  snižování daní tvořících hlavní příjmovou položku státního rozpočtu.  Dlouhodobě tak narůstal schodek mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu, který musel být kryt státními půjčkami v podobě státních dluhopisů a dalších finančněúvěrových  nástrojů.

Proto mu musela půjčit Evropská unie a Mezinárodní měnový fond, neboť hrozila tzv. restrukturalizace úvěrů, případně otevřený  státní bankrot, který pro věřitele  znamená výrazné snížení nominální hodnoty vracených  půjček ( ztrátu)   a katastrofické znehodnocení eura, otřes celé evropské měnové unie, případně i první  nákrok k  desintegraci Evropské unie.

Vnější příčiny těchto krizí 

Nejsnazší vysvětlení si našli euroskeptici. Může  za to Evropská unie  a euro. Jiní tvrdí, že nedisciplinovanost vlád  při dodržování kritérií maastrichtské smlouvy a paktu stability, nezodpovědnost bankéřů při poskytování půjček bez dostatečných záruk, levný úvěr v dolarech i v euro, vznik inflačních peněz prostřednictvím úvěru a dluhopisů v ekonomikách vyspělých států, sociální programy. Je li možno něco tvrdit s naprostou určitostí, nemůže za vzniklou krizi ani existence Evropské unie jako takové,  a již vůbec ne euro jako takové. Hospodářské, a z nich plynoucí finanční krize,  vznikaly i v dobách, kdy státní hranice byly celními a dalšími bariérami téměř neprodyšně  uzavřené a státy prováděly svou národní monetární politiku.

Sociálně ekonomické příčiny stávající hospodářské krize

Svědčí to o nesmírné produktivnosti kapitalistické ekonomiky založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, řízené pouze trhem, tedy poptávkou,  a samozřejmě touhou po dosažení zisku, který lze v zásadě realizovat jen uspokojením potřeb odběratelů. Kapitalistická ekonomika má jen jednu nevýhodu. Probíhá v cyklech složených z konjunktury, recese, krize,  oživení a návratu do konjunktury. Délka konjunktury  je dána dobou potřebnou na saturaci poptávky. Jakmile je poptávky saturovaná začne ekonomika sklouzávat do recese,  případně  krize,  když růst ekonomiky daný HDP začne padat do záporných čísel. Krize je jako chřipková  epidemie . Jakmile jednou propukne dá se jen těžko kontrolovat a zastavit. Léčená chřipka trvá týden a neléčená 7 dní. Kapitalistická ekonomika se  realizuje  v cyklech o kterých se zmiňuje již bible – sedm let tučných a sedm hubených ( délka je samozřejmě různá podle sociálně ekonomických okolností). Jinak to však  neumí ani nemůže dělat, neboť by přestala být kapitalistickou a  produktivní. Cykličnost je  neoddělitelný atribut reprodukčního procesu kapitalistické ekonomiky, který definoval již starý Marx v polovině 19.století jako cyklickou krizi z nadvýroby řízené pouze trhem ( poptávkou) a ziskem. To bylo v Česku  za tzv.socialismu  předmětem  nejhorší kritiky a odsudků. Nebylo však možno otevřeně kritizovat   tzv.socialistickou ekonomiku jako ekonomiku v permanentní krizi z podvýroby a špatné struktury výroby způsobené voluntaristickým centrálním řízením. Konec konců lidský faktor , v tomto případě politik a plánovač, je nejméně spolehlivý článek každého systému.

Nesmyslnost trvale udržitelného růstu ekonomiky (sustained development)

Společnost zatím nezná nějaký  další,  třetí , systém,   reprodukčního procesu ekonomiky. Psychologicky je pochopitelné a zdůvodnitelné, že po sedmi tučných letech si lidé těžko zvykají na skutečnost, že přichází sedm let hubených. Na trvalý nedostatek a shánění si lidé za socialismu jaksi navykli, nic je na tom nepřekvapovalo. Bylo to normální- zažité.

Jestliže je reprodukční proces v kapitalistické ekonomice  cyklický, pak se jeví jako politický nesmysl (nevěřím že  to mohl vymyslet ekonom)  idea trvale udržitelného růstu. Myslím, že především Češi se svou čtyřicetiletou zkušeností z tzv.socialismu by se neradi vraceli zpět. Není to tak jisté v zemích jako je Řecko, které tuto zkušenost nemají, o čemž svědčí řada sociálních nepokojů.

Co lze učinit pro odstranění krize 

Opatření typu různých balíčků , například šrotovného v automobilovém průmyslu, jsou z ekonomického hlediska  nesmysly, které mohou být prospěšné jen určitým zájmovým skupinám kapitálu a politikům, kteří tak veřejnosti demonstrují, že něco dělají pro nápravu . Ekonomika jako celek je daleko širší systém a mechanismus,  vysoce převyšující segment automobilového průmyslu včetně jeho subdodavatelů. Proto efekt tohoto opatření může být vždy jen dočasný, do rychlého nasycení opatřením vyvolané krátkodobé poptávky.

V zásadě je ekonomický  pochybné  trvat v době prohloubené recese hraničící s krizí, či dokonce krize, na hospodářském růstu. Dokud totiž nedojde ke spotřebování vyrobených statků, respektive vytvoření nové všeobecné  poptávky, trvalejší oživení nemůže nastat. Vyspělé ekonomiky  s  již  v podstatě saturovanou spotřebou, resp. poptávkou,  musí počítat i se skutečností, že spotřebu nelze bez  finančních rizik a bez zásadních finančně strukturálních a politických  změn zvyšovat a tak akcelerovat hospodářský růst měřený HDP.Mluvím z vlastní zkušenosti, kterou jistě zažívají i další občané střední, tedy nejpočetnější, většinou produktivní , společenské vrstvy.  I já mám již patnáct let prakticky stejnou, dá se říci standardní,  spotřebu – nakupuji stejné potraviny a oblečení, občas vyměním opotřebovanou elektroniku a jednou za deset let si koupím nové auto. Něco proinvestuji na údržbě svého domu. Víc prostě v zásadě nemohu spotřebovat, ani nemám potřebu spotřebovávat. Nikde není řečeno, že hospodářský růst se musí pohybovat mezi pěti až deseti procenty, když na uspokojení potřeb vyspělé společnosti ,  aniž by docházelo  k nezdravému zadlužení fyzický i právnických osob a státu, stačí  nulový až pětiprocentní růst HDP.

Postoj Evropanů a Američanů je k tomuto problému odlišný. Evropané chtějí krize využít k očistě ekonomiky, zatímco Američané přemýšlejí jak zajistit i v za této  situace další ekonomický růst. Zapomínají však, že nejsou Čína či Indie s obrovským nenasyceným trhem,   v případě Číny navíc s obyvatelstvem většinou zvyklým  tvrdě pracovat. Do Afriky  samozřejmě lze  dodávat, nejlépe zadarmo ( takové projekty se neustále objevují), ale ekonomicky využít umí Afriku jen Čína, která netrpí  žádnými  předsudky v oblasti lidských práv a důstojnosti.Konec konců v minulosti  se Evropané nechovali v Asii a  Africe  jinak.  

Nástroje ekonomické očisty a následného oživení trhu

Na rozdíl od „ balíčků“  lze regulativními zásahy státu či mezinárodních  orgánů ( EU, MMF) dosáhnout významné nápravy směřující k ozdravení ekonomiky. Především finanční instituce poskytující úvěr  ( banky, fondy, spořitelny atd.) nemohou počítat s tím, že jejich ztráty ze soukromého podnikání ponesou daňoví poplatníci,  jako tomu je za současné finanční krize v USA i v EU. Musí si vytvořit z vlastních zdrojů v období konjunktury  finanční rezervy , které pokryjí ztrátu hubených let. Rozumnou úrokovou politikou centrálních bank lze podpořit oživení a rovněž komerční banky nesmí podlehnout tlaku politiků , ale musí poskytovat úvěr jen v případě rozumných záruk se strany  žadatelů o úvěru. Do ekonomiky v zásadě nelze bez rizika ohrožení návratnosti a vyvolání inflačních rizik  pumpovat peníze   formou úvěrů soukromým subjektům  či státům.Tyto peníze sice mohou vyvolat další spotřebu, tedy poptávku, a tím  prodloužit délku konjunktury,  ale  způsobí o to horší finanční i ekonomický pád- krizi v okamžiku nasycení trhu. V zásadě by kapitálová  velikost komerčních finančních institucí měla být taková, aby i při případném bankrotu neohrozila finanční trh jako celek. Výše kapitálu  finančních institucí musí maximálně zajišťovat likviditu i v době hospodářské recese a krize.

Dalším důležitým nástrojem očisty trhu je dosažení vyrovnaných státních rozpočtů, ještě lépe přebytkových, ze kterých se vytváří rezervy pro hubená léta a postupně se umořuje státní dluh. Jsem toho názoru, že tzv. maastrichtská kriteria jsou příliš měkká. Každý z nás z vlastní zkušenosti ví, že žádná domácnost si nemůže dovolit trvalý schodek mezi příjmy a výdaji a neúnosný dluh, který v případě jakéhokoliv ekonomického otřesu a následné  neschopnosti splácet  může vést ke katastrofě ( exekuce majetku). U států a finančních institucí se to nazývá bankrot.

K vyrovnání státního rozpočtu, nejlépe dosažení přebytku ,  a k minimalizaci, nejlépe likvidaci,  státního dluhu musí přispět všechny společenské vrstvy občanů. Chudí prostřednictvím  odstraněním  zneužívání sociální podpory a minimalizací státních podpor obecně, bohatí progresivní daní ze mzdy a zdaněním luxusního zboží, dokonce i zvýšením daní právnických osob. Vždyť i v konzervativně liberální Británii se vážně uvažuje o zvýšení daně ze zisku podniků z 18% na 28%. Neobávají se snížení hospodářského růstu ( ten je beztoho skutečností ) či odlivu kapitálu do zahraničí, ani odchodu dobře placených elit . Snížená daň z přidané hodnoty na základní potraviny a léčiva by měla být v Česku zachována. Není naopak  důvod, kromě zájmu lobby pohostinství,  udržovat stravenkový systém. Každý ať si  zaplatí  takový oběd, na který si vydělá.

Významným  zdrojem úspor výdajů státního rozpočtu je odstranění jeho parazitů jako jsou přemrštěné výdaje na výstavbu infrastruktury ( dálnic a železnic),odstraňování  ekologické zátěže, dotování  cen fotovoltaisticé energie., armádní a další státní a veřejné zakázky.  Přímo ve státní správě jsou prostřednictvím zakázek  na zpracování státních předpisů u tzv. odborných agentur tunelovány peníze státního rozpočtu. Předpisy by měli zpracovávat státní úředníci. Od toho jsou placeni a pokud to neumí, ať státní službu opustí. Mzdy ať se zvednou těm, kteří to umí. Všechny tyto tunely  souvisí s korupcí zabudovanou do přemrštěných cen.  

Pro Evropskou unii , především eurozónu, musí být zavedeny účinné sankce za nedodržování kritérií Paktu stability a to bez rozdílu o kterou zemi jde. Mezi tyto sankce musí patřit i zastavení dotací a grantů ze zdrojů EU, které v podstatě představují  inflační peníze podobně jako neracionální úvěr poskytovaný soukromým dlužníkům , či státům.

Monetární, fiskální a sociální federace, případně unie

Monetární unie či federalizace, která se implantací eura stala v EU skutečností , se nemůže udržet bez přísné jednotné  fiskální politiky, v podstatě vytvoření fiskální federace či dokonce unie. Ta v podstatě znamená i sjednocení sociálních politik. Neznamená to nicméně v žádném případě přizpůsobení sociálních politik Asii, jak o tom někteří politikové a podnikatelé  sní , ale odbourání možností zneužívání sociální politiky některými segmenty občanů ( viz opět Řecko, ale i v Česku takové segmenty existují ve značném rozsahu). Naopak EU musí naléhat na implantaci alespoň minimální úrovně sociální politiky do rozvíjejících se ekonomik, především Číny , aby se zabránilo  extrémnímu sociálnímu dumpingu, který je v současnosti skutečností,  a svými důsledky likviduje mnohá tradiční odvětví evropské ekonomiky ( konfekce, textil, obuvnictví , sklářství atd.). To je například  v Česku velice markantní. Nebude –li toto opatření přijato, je jen otázkou času, kdy osud těchto odvětví postihne i evropský automobilový průmysl, strojírenství a další obory, na kterých ekonomika  západní a střední Evropa tradičně stojí.

Se strany euroskeptiků často slýcháme nářek, že  EU nás nutí k dodržování rozpočtové kázně, předkládání návrhů státního rozpočtu  a tím omezuje naši suverenitu, ačkoliv nejsme členskou zemí eurozóny. Jsem přesvědčen, že je v našem nejvlastnějším národním  zájmu, abychom nejen respektovali maastrichtská kritéria, ale výrazně si je zpevnili. Vývoj státního dluhu a schodku státních, respektive veřejných,  financí je alarmující. Jsme v situaci onoho chlapíka, který vidí na tričku chlapa který kolem něj přeletí nápis. „ Jsem pyrotechnik, je ve vašem nejvlastnějším zájmu mne předběhnout“.

Od ekonomické vlády k politické

Všechny navrhovaná opatření lze skutečně efektivně uskutečnit a tak předejít desintegraci EU jen v případě, že budou prosazována evropskou ekonomickou vládou s potřebnými pravomocemi včetně vynucovacích.

Evropská integrace probíhala zhruba  v několika zásadních ekonomických stupních. Začínala vytvořením montánní unie železa a oceli v padesátých letech minulého století, následovala celní unie tedy volný pohyb zboží ,  včetně volného pohybu kapitálu a pracovních sil v šedesátých letech a nakonec monetární unie v devadesátých letech – zavedení eura. Jak prokazuje současní hospodářská a dluhová krize nemůže tato unie trvat bez fiskální a sociální federace, či dokonce unie. V současnosti používané termíny pro dosažení této unie jako koordinace , harmonizace atd. těchto politik jsou pouze eufemismy pro nutnost  vytvoření evropské ekonomické vlády od které je již jen krůček k vytvoření evropské politické vlády , neboť na tu  zbývá již jen společná jednotná zahraniční politika v klíčových tématech, společná obrana a bezpečnost.

Pravděpodobné scénáře pro případ desintegrace či dokonce rozpadu EU

Prvním je tzv.dvourychlostní Evropa. To není nic nového. Po celou dobu integračního procesu se Evropa vyvíjela dvou a vícerychlostně. Tvrdé jádro , většinou Francie a Německo, se v řadě oblastí  integrovalo rychleji   a integrace zbytku  Evropy  závisela právě na vývoji integrace těchto zemí. I nyní, pokud se   Francie  a Německo dohodnou  na vzniku evropské ekonomické vlády, připojí se i většina členských zemí EU.

Jestliže však Francie bude činit vrtochy, může   Německo s několika zeměmi tzv. německého hospodářského prostoru, který si uvědomuje i supereuroskeptik Klaus, vytvořit vlastní integrační uskupení,  o kterém  snil německý nacionalismus reprezentovaný velkoněmectvím  od poloviny 19.století, a kterému předcházela Svatá říše římská německého národa zlikvidovaná Napoleonem Bonaparte v roce 1806 – Mitteleurope. Ta by mohla  zahrnovat dnešní sjednocené Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Estonsko, Lotyšsko,Litva, Finsko, země Beneluxu bez Valonska, po rozpadu Itálie ( rozpadne –li se EU proč ne Itálie) pravděpodobně  i severní Itálii, Slovinsko  a  samozřejmě Česko, z geopolitického hlediska spíše,  nežli z hospodářského, neboť nejkratší cesta z Berlína do  Vídně  vede přes Prahu a  Brno,  a Německo si nemůže dovolit klín do svého životního prostoru. Pravděpodobně by  totiž došlo  k novému rozdělení sfér vlivu v Evropě mezi sjednocené Německo a sílící Rusko.  Lze se ptát po osudu Polska či Maďarska a Slovenska. Tyto země nebyly nikdy součástí Svaté říše římské, ani v podstatě celní unie -  Německého spolku (Deutsches Bund), který vznikl jako náhrada Svaté říše římské a jehož členem bylo i dnešní Česko až do roku 1866 . Proto  lze  předpokládat, že jejich osud je nejistý. Polsko by se mohlo stát  spojencem USA, pokud  USA budou mít sílu a chuť se dohadovat s partnerem, který trpí velmocenským komplexem.  Slovensko a  Maďarsko by se možná mohly z geopolitických a tradičních důvodů ( bývalá  součást habsburské monarchie)  stát součástí Mitteleurope pokud o to budou stát. Lze se ptát, zda o podobné zařazení stojí Česko. Nejspíš ani  jinak  nemůže. Jeho  otevřená ekonomika,  na exportu závislá výroba a zaměstnanost, vyžaduje velký bezcelní trh. České země,  s výjimkou krátkého období první republiky,  byly vždy součástí velkého integrovaného  prostoru a jemu vděčí za svou industrializaci, životní a civilizační úroveň.

Mitteleurope , ať již by se oficiálně nazývala jakkoliv, by znamenala konec moci  českého euronacionalismu. Zavládl by tady důsledný ekonomický a politický režim při zachování demokracie, humanity  a respektování neněmeckých národů a etnik. V žádném případě by to nebylo něco  co tato země zažila za nacistické okupace , čímž  straší nacionalisté. Byla by jen vnesena německá důslednost a pořádek do věcí, se kterými si česká politika po  léta neumí poradit, podobně jako česká prvorepubliková  vláda s dopravním provozem vlevo. Svobodný spolkový stát Bohemen und Mahren  by měl ve federaci  zřejmě postavení srovnatelné s Freistaat Bayern podobně , jako Království české mělo ve Svaté říši římské.

Nechť  každý posoudí co je pro Česko  výhodnější –  desintegrace EU,  o kterou euroskeptici usilují  a následný   návrat k přežilému  nacionalismu 19. a 20.století , o kterém dobře víme jak v roce 1938 a 1945 skončil ,  dohánění dvourychlostní Evropy či  integrace do Mitteleurope.

Přínos Evropské unie pro Česko a její idea

Často od euroskeptiků slýcháme, že EU nemá žádnou ideu, nemá pro Česko přínos, či dokonce že Česko na Unii doplácí. Dovolím si na závěr připomenout jen hlavní přínosy EU Česku , které mohly být uskutečněny jen na základě idejí,  na kterých je EU budována  od prvních integračních základů počátku padesátých let minulého století.

Především žijí evropské národy , s výjimkou Balkánu, již šedesátpět let v míru. Balkánská výjimka byly způsobena právě extremním nacionalismem - šovinismem , který v průběhu první poloviny dvacátého století přivedl Evropu do dvou nejstrašnějších katastrof, které kdy svět zažil.  Commonwealth ( společný blahobyt – blaho), záměrně používám tohoto britského  termínu v souvislosti s EU,  vytvořil odbouráním tržních bariér pro pohyb zboží a služeb, volným pohybem kapitálu a občanů nikdy do této doby v členských státech EU poznaný blahobyt. Stačí navštívit nejbližší supermarket. Svobodu pohybu jsem již zmínil. Nikdo občana na hranici nezastaví jako ještě před dvaceti léty. Mladý člověk může studovat, získávat zkušenosti, pracovat  a cestovat jak se mu zamane.Populačně, hospodářsky i vojensky,  z evropského či dokonce globálního pohledu, vcelku nevýznamné  Česko,  získalo možnost zasahovat nejen do evropské, ale i globální, politiky, kdyby si svou židli nepodrazilo samo.  Mimo integrační uskupení budeme vždy jen bezvýznamný pěšec na šachovnici velmocenských a globálních zájmů. Bude se jednat o nás bez nás, protože za pozvání ani nebudeme stát.Kulturně civilizační přínos je viditelný na každém kroku. Ošuntělost většiny  českých obcí a devastace české krajiny pomalu, ale jistě,  mizí. V tomto směru jsou  naším vzorem právě  nejbližší sousedé Německo a Rakousko. Solidarita, granty a dotace EU nás nutí dávat věci do pořádku. To je však především v našem zájmu,  stejně jako zdravá ekonomika bez dluhů a schodků. Neviňme proto EU, ale hledejme cestu, jak se stát nejlepšími, nejlépe vzorovým státem EU a světového společenství.

Václav Makrlík

Václav Makrlík

Václav Makrlík

Chci psát na politické a ekonomické téma, zamýšlet se nad možnostmi nápravy současné politické situace a eroze státních struktur.

Absolvent Vysoké školy ekonomické, působil v ekonomických, manažerských a diplomatických pozicích. Nyní v důchodu publicista a spisovatel, člen monarchistické strany Koruna Česká a Unie evropských federalistů.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora